Zde najdete pár zajímavostí o místě, kde žijeme.
Víte, že do Líšně se kdysi jezdilo parním vlakem?
Místní dráha z Černovic do Líšně měřila 6,7 kilometru a první vlak po ní projel v červenci 1905. Provoz obstarávaly dvě parní lokomotivy Žerotín a Šembera a cesta do Líšně trvala 23 minut.
Spojení s Brnem v Líšni nastartovalo stavební ruch a před první světovou válkou se dokonce uvažovalo, že se trať protáhne až do Jedovnic. Za druhé světové války dráhu převzala brněnská tramvajová společnost, trať se zdvojkolejnila a elektrifikovala a do Líšně začala jezdit šalina.
Z původní dráhy toho moc nezbylo, ale jednu lokomotivu Žerotín na obrázku mají v depozitáři Technického muzea na Holzově, kde dřív stálo právě líšeňské nádraží.
Po 80 letech končí v Brně výroba Zetorů.
Tahle značka proslavila Líšeň po celém světě, tak si ji pojďme připomenout.
Fabrika pod Stránskou skálou vznikla za války jako továrna na letecké motory. V srpnu 1944 ji nálet skoro srovnal se zemí, ale po válce závod obnovili a v roce 1952 se do něj ze Zbrojovky přestěhovala výroba traktorů; s ní přišlo asi 2 000 dělníků, techniků a konstruktérů. První traktor Zetor 25 sjel z linky už 15. března 1946 a jméno vzniklo jednoduše: Zet jako Zbrojovka plus -or, protože trakt-or.
Od roku 1946 vyjelo přes 1,3 milionu traktorů Zetor do více než 130 zemí světa. V nejlepších letech se jich vyrábělo kolem 30 000 ročně a v Indii, Ghaně nebo Iráku se montovaly tak dlouho, že je tam Zetor někdy považován za domácí značku. V Helsinkách se po něm dokonce jmenuje bar.
Značka zůstává, centrála, obchod i distribuce dílů v Brně podle dnešních zpráv zůstávají a traktory se budou vyrábět v zahraničí. Ale éra, kdy z hal pod Stránskou skálou vyjížděly traktory do celého světa, se uzavírá.
Víte, že do Líšně jezdí šaliny už podruhé?
Poprvé to bylo za války. Od 1. ledna 1943 vyjela z nové smyčky Nové sady linka L, ale končila jen pod Stránskou skálou u tehdejší továrny na letecké motory. Na líšeňskou konečnou dorazila první elektrická šalina 11. listopadu 1944 a dostala číslo 10. A pak byl v říjnu 1964 provoz v úseku Stránská skála – Líšeň ukončen na dvaadvacet let.
Potom ale postavili sídliště a v červnu 1986 se šaliny vrátily: v červenci 1989 na smyčku Kotlanova a v květnu 1998 přibyla podpovrchová zastávka Jírova, které se začalo říkat „líšeňské metro“ a byla v té době úplně nejvýš položenou zastávkou v Brně.
Teď jezdíme až na Mifkovu, a protože je tam jen úvraťová konečná bez smyčky, vozíme se jenom obousměrnými šalinami.
Víte, jak se mluvilo na Brněnsku?
Když jazykovědci ukazují, jak se mluvilo na Brněnsku, pouštějí nahrávku z Líšně!
Líšeň leží v centru jižní podskupiny středomoravských nářečí a v Novém encyklopedickém slovníku češtiny, který vydala Masarykova univerzita, je jako ukázka celé té oblasti uvedená právě Líšeň – i s nahrávkou a přepisem.
Mluví na ní líšeňská rodačka narozená v roce 1894. Jazykovědci záznam pořídili v červnu 1966 a vypráví na něm o zimních muzikách, krojích a pochovávání basy. Ten hlas si můžete pustit a odkaz dáváme do prvního komentáře.
Hned se budete cítít jako doma. Místo „bylo“ říkala „belo“, ostatky jsou „vostatke“, a „fčíl“ je „teď“. Do roku 1944, kdy byla Líšeň připojená k Brnu, jsme byla samostatná obec se svým nářečím, krojem a tanci, které všichni dobře známe z Ostatků a Hodů.
Věděli byste z hlavy, kolik ulic se v Líšni jmenuje po letcích RAF?
Jestli jste řekli sedm, tak respekt. Jsou to Breitcetlova, Bratří Sapáků, Bodlákova, Poledníkova, Kocourkova, Drčkova a Poslušného. (Není to náhoda; celkem 44 ulic v naší městské části se jmenuje po občanech Líšně, kteří se zapojili do protifašistického odboje.)
Teď v srpnu to bude 83 let od chvíle, kdy zahynul Jindřich Breitcetl. Líšeňský rodák, narozený v roce 1913, se v únoru 1943 stal velitelem 311. československé bombardovací perutě RAF. O půl roku později pak padl při operačním letu nad Biskajským zálivem. V Líšni jeho hrdinskou smrt připomíná kenotaf na hřbitově.
Jindřich Breitcetl sice byl jediným velitelem 311. perutě, který zahynul v boji, jinak ale měla tato jednotka ze všech československých perutí ve Velké Británii nejvyšší ztráty: celkem 284 letců, z nichž 250 zahynulo a 34 padlo do zajetí.
Znáte obchody v Líšni?
V létě 2023 na Kotlanově zavřelo Enapo, teď tam už rok máme novou Billu.
Obchody v Líšni se pořád mění, některé zmizí navždycky a potom nám chybí, pak se zase objeví něco nového a lidi si zvyknou. S každým zavřeným krámem ale postupně mizí i vzpomínky.
Líšeň má přitom obchod v krvi delší dobu, než bychom možná čekali. Líšeňským obchodnicím se říkalo Líšňačky a před sto lety byly proslulé po celém Československu tím, co všechno umějí sehnat, a popravdě i tím, že se se zákazníky moc nemažou. Jezdily se zbožím na Zelňák a od roku 1925 na to měly i autobus, který odjížděl z líšeňského náměstí a končil v centru.
Rudolf Těsnohlídek dokonce vepsal do Lišky Bystroušky Hypolita Haraštu; to byl líšeňský obchodník s drůbeží, máslem a vejci a říká tam věci jako „Vopité přece néso. Jedna, dvě, tři stopečke šlihovice, jeden, dva samečke režné, to je na mě málo.“ Ale k Bystroušce se nezachoval hezky, tak dost už o něm.
Věděli jste, že na Městečku stávala hospoda možná celých pět set let?
Až ji v roce 1986 zrušili a dneska po ní nezůstalo nic. Říkalo se jí U Modré hvězdy, ale spousta Líšňáků ji znala jako U Válků podle rodiny, která ji držela přesně sto let před koncem.
Byl to panský hostinec a patřil k zámeckému pivovaru. Zastavovali tam formani, scházely se spolky, začínaly odtud průvody a stavěly se před ní máje. Podomní obchodníci, kteří do Líšně přijížděli, měli před hospodou stanoviště. V roce 1876 celá budova vyhořela a za Válků se přestavěla a přistavěl se větší sál.
Jedna hospoda na Trnkově se zase během jednoho století jmenovala pokaždé jinak: U Slezáků, U Kalábů, U Lípy a U zlaté Prahy, podle toho, kdo ji zrovna vedl. Za první republiky patřila k nejoblíbenějším v Líšni.
A ještě další naše hospoda to dotáhla nejdál ze všech: přestala existovat, ale zůstala po ní celá osada. Kandie stávala u staré cesty z Brna do Olomouce a byl to zájezdní hostinec pro pocestné. Kolem něj postupně vyrostlo pár domů a ty tam stojí pořád jako osada Kandie, dneska osm popisných čísel na Malečkově ulici.
Zajímavou historii má i restaurace Chajda, která pořád žije: v roce 1805 se v ní ubytovala část francouzských vojáků a z kapacitních důvodů musela být pro tento účel rozšířena o dřevěnou boudu. Ta zůstala stát i po odchodu Francouzů a začalo se jí říkat chajda, a to se ujalo jako označení celé hospody.
Restaurace U Švehlů na Klajdovské je nejspíš totožná se starou hospodou Zlatá hvězda, kterou v roce 1781 koupil Franz Maisl. O něco mladší je potom bývalý hostinec U Rytířů z 19. století, který koupil za 2 600 zlatých strážník Ondráček.
Do stejné doby lze dohledat i původ hostince a přepřahací stanice pro povozy vápeníků na cestě z Březiny a Ochoze do Brna na Klajdovce. Ta prošla zásadní změnou ve 30. letech minulého století, kdy ji rodina Šmerdova nechala přestavět na výletní restauraci se zahrádkou.
Az novější historie můžeme zmínit třeba bývalé hospody a nálevny Doraz na Belcrediho nebo v budově bývalých jatek na ulici Ondráčkova.